Je to jen okamžik, co jsem narazila na video "digitálního umění" studenta školy v New Yorku jménem Daniel Sierra, ale to video jsem si přehrála už několikrát. Jakmile se něco hemží barevnými jiskřičkami, co vypadají jako diamantový prach, to je moje. Zkomponování s hudbou dohromady se mi moc líbí.

Jako by to bylo včera, co jsem usedala k počítači s promyšleným plánem založit si blog. Názvy blogu i rubrik jsem měla promyšlené, už jen vyhrát si s designem a začít blogovat. O celebritách, filmech, knihách - prostě o tom, co jsem měla ráda. Blog icaughtmyself mi vydržel celé roky než jsem si řekla, že blogování na tomto serveru ukončím. Denně jsem udělala několik designů na zakázku a i přesto, že mě nesmírně těšilo, že se to lidem líbilo, už to pro mě byla až moc velká rutina.

Dnes jsem sedla k počítači a neměla promyšlené vůbec nic. Ale jak minuty ubíhaly, začala jsem opět brouzdat blogy a vypomínat na "staré časy". Jako kdyby icaughtmyslef byl už můj osud, nechtěl se mi zaregistrovat jiný název, a tak jsem opět tady.

Asi v šestnácti jsem to zde opustila a po dvou letech se sem vracím. Psaní na blog je jako droga a já téhle droze prostě nedokážu odolávat. Nevím, jak se to tu vyvine, jak to bude s obsahem blogu, ale snad vždycky najdu něco o čem psát, popř něco, co vytvořím...

Pro teď to tu opouštím a s vydinou brzkého článku či vylepšení se s vámi loučím.

B.